Děkujeme všem závodníkům za přízeň a jedinečné zážitky v sezoně 2019!

 
žádný další závod není zadán...
Vyhledat tým podle:
Editace týmů - login: Heslo:
Přihlášení k odběru aktualit
 
ČESKÁ VERZE       ENGLISH VERSION      
výběr ročníku

Partneři:  
Intercontonental Rally

SEDOS Stavby a.s.

Automoto areál Ředhošť

PIRELLI

Tankodrom Milovice

Banner Baterie

D-PERFECT s.r.o.

Jeep

Zeppelin CZ s.r.o.

V 4 Catering

Sabe

Birell

BSB s.r.o.

ARO Manyjak PRAHA

Články

Jet cestou necestou přes pár údolí, přes pár hor, za kopcem každý čeká, že se na konci objeví tábor… u Růžového jezera!

Na 6.000km čekalo na závodníky letošní Intercontinental Rally. Na oficiálním startu ve Španělské Almerii stála třicítky odvážných motorkářů, dva stateční čtyřkolkáři, tři piloti bugy, dvacítka posádek aut a nezapomeňme na dvacítku odpovědných a neúnavných týmových parťáků v servisních vozech. Ti všichni se vydali 25. ledna za dalekým cílem, Meccou všech offroaďáků, Dakarem respektive Růžovým jezerem nedaleko města.

 Závod je rozdělen do čtrnácti etap. První polovička vede od severovýchodu Maroka přes pohoří Atlas a dále částečně podél jižní hranice se stáčí k jihozápadu a k západu až dojde na pobřeží Atlantiku. Ač ani zde nechybí písečné duny či prachově jemný písek feš-feš, většina trasy je tvrdá a kamenitá. Ovšem najdou se i místa, kde zapadnete v bahně. Kdo se bojí velkých písků, anebo kdo má na tuto „zábavu“ jen týden, končí načichlý Saharou v Dakhle. Druhá půlka dobrodružství jménem Intercontinental Rally už účastníky zavede do tajemně nebezpečné a záhadné Mauretánie, kde vlastně nic není. Jen samý písek, jedna železnice 400km rovně do vnitrozemí, pár kamenů, zase písek a dvě silnice „špatným směrem a pak ještě trochu písku. Kdo to všechno přežije, vrátí se k moři a za odměnu může přejet přes hranici do úrodného a barevného Senegalu (to ale neznamená, že se zbavíte bořivého písku a dun -J!) I tady se dá zabloudit, zapadnout, utopit, udělat pár kotrmelců, anebo zavařit stroj. V kempu u Růžového jezera každý rád připije na to, že sem dojel. A nejen on, ale i kolegové nebo soupeři. Je to spontánní a upřímné. Ovšem opravdový konec je až poslední den, kdy se z pláně od jezera jede ještě do oficiálního cíle, který je na dlouhé pláži oceánu a to tak, že před přílivem, tedy značně měkkým pískem. Je to jen pár kilometrů, ale zrovna tady kdysi přišel Tomáš Tomeček se svojí Tatrou o pódiové umístění. Oproti původnímu „Dakaru“ je pořadatel shovívavější. Už se neměří čas. Ale každý tam musí dojet vlastní silou. Ani to nemusí být jednoduché. Unavené stroje se často brání. Své by o tom mohl vyprávět Jacob Glad na Bowleru, jednou bronzový a jednou stříbrný, který sice s vyplazeným jazykem dojel pod šachovnici, ale pak se jeho stroj zcela odporoučel.

A jak to probíhalo letos, tedy ročník 2016? Na startu nechyběl pětinásobný dakarský vítěz Josef Macháček, který se rovnou z americké Rallye Dakar přesunul na africký kontinent a osedlal nikoliv buginu, ale silnou čtyřkolku... Jak to komentoval, „abych si vyzkoušel, jestli ty řídítka ještě zvládnu…“ A nutno předem říct, že zvládal výborně, což asi vyústí v další Pepův start na čtyřkolce na „velkém“ Dakaru 2017. Ale nepředbíhejme. V týmu jménem Macháček zde poprvé startoval Zdeněk Tůma, absolutní vítěz OffROAD Maratonu 2015. Ukázalo se, že si Pepa vybral dobrého parťáka, a s ním v zádech se hnal napříč Atlasem jako zamlada. Cílový bod v překrásných dunách u města Merzouga zvládl sedmým časem absolutně, ani ne půl hodiny za nejrychlejší motorkou. Tato dlouhá a náročná etapa po všech směrech byla osudná pro našlápnutou španělskou posádku Maza a Garcia, kteří téměř na rovině, ale mezi neustávajícími kameny, nezvládli předjížděcí manévr a místo aby předjeli motorkáře, obrátili své Mitshubishi třikrát přes střechu. Posádka vyvázla bez zranění, ale do další etapy již nenastoupila. Po bloudění a hopsání po nekonečných kamenných pláních čekal na závodníky poslední kontrolní bod a cíl v píscích mezi velbloudy nedaleko hranice s Alžírem. Ten někteří hledali dlouho do noci. Kdo byl v cíli dřív, zase do noci zpravoval svůj stroj. Ta etapa dala zabrat všem. I prvnímu autu, Wings teamu se Sašou Semenovem za volantem NISSAN

Patrolu Y61 a Honzou Režným za navigačními přístroji. V cíli byli absolutně třetí s cca 20ti minutovou ztrátou na nejrychlejšího Španěla Francisca Honrada z Clubu Aventura Touareg. A i na jejich vozu se svařovalo. Mechanici se nenudili v žádném bivakovém stání. Někdo ztratil výfuk, někdo tlumič, někdo řešil elektriku jiný palivo. Prostě všude něco. A pro zajímavost jak byly na další dny rozdány karty? První desítka absolutně se vešla pod 5 hodin. Odpadli 4 závodníci a poslední hodnocení si připočetli téměř 15 respektive 28 hodin.

Třetí etapa z Merzougy do Zagory je také kus cesty. Dobrých 400km, kde rychlé úseky střídají velké kameny, které se závodníkům nelíbily. I jinak lehce nad zemí letícího Macháčka zdržely… To ovšem nezabránilo, aby se neposunul o jednu příčku vzhůru v celkovém hodnocení. Vedle toho potěšily jezdce nekonečné pláně, které zase dovolily trhat rychlostní rekordy. Takže 130 km/h prolomilo hned několik týmů. Ale to už nesmíte mrknout na stranu, jinak hned přijde trest! To poznal Míra Goubej s Ladou Semenovovou, jako Wogo team, kteří si se svým Toyotou Hiluxem tak povyskočili, že přerazili pružinu, utrhli tlumič a ztratili rezervní kolo. To našla posádka Wings Offroadmaraton Ondra Nachtigall s Pavlínou Režnou, která cennou „trofej“ vrátili majitelům. Vedoucí automobilovou posádku WINGS team Semenov - Režný zdrželo zahrabání v písku a do čela tabulky se dostali s 3 minutovým náskokem Španělé Club Aventura Touareg Dario Garcia a Fernando Aceyton s Bowlerem. Některé týmy minuly kontrolní body na vrcholcích kamenitých hor. Pokud je chtěli získat a vyhnout se penalizacím, musely se vracet. Vedoucí muž celého pelotonu udržel vedení, ale druhý muž závodu Antonio Valero, dotáhnul desetiminutovou ztrátu a dojížděl v jeho „zvířeném prachu“.

Čtvrtá etapa ze Zagory do Ichtu byla opět různorodá a dlouhá. Ostrých 500km tvořily kamenité cesty, skákavé prahy, ale i jemný písek  na jezeře Iriki. Etapa byla rozdělena na dvě části, z nichž první byla hodně kamenitá. Díky mnoha defektům a jiným poškozením některé posádky přijely pozdě na druhý start a nebyly vpuštěny do druhé části. Tím podle pravidel získaly rovnou penalizaci za neprojeté CP (kontrolní body) + čas posledního. Nejhůře z našich dopadl Ondra Nachtigall s Pavlínou Režnou. Těsně před prvním CP, tedy nějakých 100km od Zagory, kdy předjeli asi čtyři soupeře, lehce prohoupli drobnou nerovnost a pod ladnou nožkou navigátorky se ozvalo nesmělé ťukání. Nebyl to nikdo přichycený za nápravu jejich Toyoty Hilux, ale náprava sama… Respektive se utrhlo rameno a úchyt tlumiče. Oprava na místě znamenala jen vše stáhnout montpákou a svázat kurtou. Ovšem takhle poraněné auto nemohlo pokračovat náročným terénem. Takže posádka musela zatnout zuby a pomalu se došouorat zpět do Zagory a tam strávit několik hodin opravou. I tak to bylo se štěstím, neboť stihli dojet do cíle v reálném čase. I když s velkou penalizací, mohli pokračovat v závodě. Nicméně trasa výtečně sedla Antoniu Valerovi a posunul se k prvnímu na méně než minutu. V autech to nejlépe jelo Bowleru Garcii a Aceytona, který dorazil do cíle třetí absolutně. Z našich byl nejlepší s Toyotou FJ Cruiserem Pavel Mothejl s Jirkou Benáčkem co by Dekonta team, kteří byli stejně rychlí jako Pepa Macháček. A tak zatímco špička se opět vešla pod 5 hodin, Wings Offroadmaraton si připsal necelých 13 hodin a Agentura Říha, ve složení Pepa Říha a Zdeněk Sedláček na Toyotě Land Cruiseru, dokonce hodin 22.

Následující etapa z Ichtu do Smary znamenala dalších 500km kameny. Někdy většími, někdy menšími. Podle toho kdo si vybral jakou cestu. Pepa Macháček si opět pochvaloval svůj silný stroj Yamaha Raptor a kameny mu nevadily ani mimo vytýčenou trasu, když třeba předjížděl Patrola Wings teamu. V tom pořadí dojeli i do cíle. Pepa celkově třetí a Saša s Honzou minutu po něm čtvrtí, jako první auto. Španělskému Bowleru dali 10 minut, ale celkově ještě ztráceli. Pod širokou vlajkou Wings teamu jel i další speciál Toyota LC70 s posádkou Vláďa Macourek a David Ondráček. Ti byli tak nadšení dosahovanou rychlostí, že před klesáním do jezerní planiny, kde už to všichni prali na plné pecky, přehlédli úhybný manévr cesty a pak už jen děkovali za pevné ochranné rámy. Trochu otřesení pak posádce Wogo teamu, která je obrátila zpět na kola. V bezpečí bivaku se pak všemu smáli spolu s Pepou Macháčkem, který se přiznal, že tady v tom místě také letěl jinam a brzdil tak, že jel kus po předních kolech… A tak bylo v depu, v bivaku, co dělat. Samozřejmě ne jen pod rukami českých mechaniků. Opět se do noci svařovalo, vrtalo a šroubovalo, vyklepávalo a vyměňovalo. Zvuky z přijíždějících strojů začínaly depem ladit do mol. Zajímavé bylo, že v jindy prašném a větrném kempu nad městem bylo tentokrát velmi vlídně J a tak se řadě zarmoucených závodníků zlepšila nálada hned za branou s vlajkami IR 2016.

Dalšího rána už stály opravené a vyladěné stroje znovu připravené na startu. Z prvního místa už Antonio Valero se svojí KTM 450 EXC startoval do 670km dlouhé etapy západní Saharou do Dakhly, poslední v Maroku. Jako většina etap byla i tato také o navigaci a kdo nebloudil, užil si rychlou etapu s vidinou moře na konci. Ovšem zdánlivě klidný průběh se změnil kousek před cílem. Tady už nešlo o navigace ale o štěstí, čuch a cit. Přímý směr mezi CP zavedl závodníky do vyschlého jezera, ovšem to bylo vyschlé jen na první pohled. Můžeme to rovnou nazvat bahenní pastí, ve které uvízlo několik týmů. I vítěz kategorie čtyřkolek, Pepa Macháček se nechal zlákat. Jak pak vyprávěl, „jak se vyschlá krusta začala bořit a ukázalo se mazlavé bahno, dal jsem plný plyn a pozvolným obloukem z toho prchal pryč. A modlil jsem se!“ Jemu to naštěstí vyšlo. U Wogo týmu to bylo horší. Jejich Toytu to pohltilo tak, že ani lopaty nebyly co platny a tak se navigátorka Lada vydala pro pomoc v protisměru pěšky. Ušla skoro 10km než našla pomoc. Bohužel se těsně minula s Wings Offroadmaratonem a tak Ondra Nachtigall zapadnul s Pavlínou Režnou o kilometr vedle a nemohli si vzájemně pomoci. Ovšem Ondrovi pomohla lopata a nájezdy zvané žebříky. Jak následně hodnotil situaci v cíli, „odkopali jsme to, zašlápli žebříky a taky hodně odfoukli. Byl jsem celý od bahna, takže jsem vše sundal včetně bot a v trenkách sedl za volant. Pavlínka byla v čistu a suchu v dostatečné vzdálenosti, aby mohla vše dokumentovat. Pak už jsem se jen modlil!!! (shoda s prožitkem Pepy Macháčka je čistě náhodná). Pomaličku jsem pootočil koly a po první nejistotě jsem cítil, jak se to chytlo. Zadní kola se převalila přes příčky žebříků a poslušně přenechaly místo předním kolům. Pak plný plyn až bláto lítalo na všechny strany a hop na sušší pevný flek. Ztratili tak hodinu.“ Mezi tím se z cíle vrátily posádky Kamion servisu Tomáš Hodr s Lukášem Musilem a Speedcompany Karel Mařík s Tomášem Kutmonem, které nakonec šťastně vyprostily nebohý Wogo team. Ještě hůře dopadli Španělé s Bowlerem. Zapadli také poblíž Wogo teamu. Kopali, vymýšleli všelijaké metody vyproštění, až se jim podařilo se z bahenních klepet dostat. Ale soupeřům nepomohli, jen se za nimi zakouřilo z výfuku a zmizeli mezi bahnem a okolním porostem. Oč víc byl osamocený Míra Goubej naštvaný, o to větší překvapení čekalo v závěru respektive mezi on-line informacemi z trati. Dario Garcia s Fernandem Aceytonem se postarali o největší překvapení. Zapadli znovu a hloub. Svého jinak rychlého Bowlera už nedokázali vyprostit a těsně před koncem zmáčkli Technickou pomoc, tedy vzdali boj a vypadli ze závodu. Z prvního místa mezi auty! Do cíle přijeli první tři v pouhých deseti minutách a to tak že zároveň vedoucí postavy svých kategorií. První motorka s Valrem, druhé auto Semenov – Režný a třetí čtyřkolka Macháček. Wings team tím poskočil na druhé místo absolutně právě za Valera.

Závěrečný marocký večer proběhlo slavnostní vyhlášení kategorie dál nepokračující. 3000 kilometrů severní Afrikou si maximálně užil první čtyřkolkář, Pepa Macháček na Yamaze Raptor speciál, který kategorii LITE vyhrál i absolutně. Na čtyřkolce ho následoval týmový kolega Zdeněk Tůma. Celkově na druhém místě dojel LITE kategorii vůz Clubu Aventura Tuareg Mitsubishi Montero pilotovaný Adolfem Hidalgem a navigovaný Robertem Valenzuelaem. Třetím byl celkově vyhodnocen převrátivší se Wings tem II s Toyotou LC70 Vláďa Macourek s Davidem Ondráčkem

Poslední lednový den byl pro pokračující v soutěži jakýmsi odpočinkovým dnem. Závodníky čekala na 600km dlouhá neměřená etapa do Mauretánie. To znamená žádné CP, ale každý účastník musí projet vlastní silou, v limitu a nikdo nesmí nikoho táhnout dál než pár metrů. Takže ani když dojde palivo nebo se něco porouchá, nesmí nikdo ani soupeři nikoho táhnout, byť by to bylo 5km na benzinku. V Mauretánském Bon Lanuaru už čekali kolem bivaku ozbrojené motorizované hlídky, aby ohlídali bezpečný spánek závodníků. Oč byl den klidnější, o to bylo následující ráno časnější a ostřejší.

Etapa do Ataru by se zdála být nezáživnou. Ovšem místo startu, pár kilometrů od bivaku, bylo zvoleno tak zdatně, že do něj někteří ani nemohli dojet a muselo se vybalovat náčiní k tahání. A zapadlo se i hned po startu. Následné stovky kilometrů jsou únavné a tentokrát byly o to pestřejší, že pískem vyjetá stopa byla hodně zafoukaná nedávnou písečnou bouří a občas se i na několik kilometrů zcela ztratila jindy částečně výkon strojů a někdy i jezdci samotní. Měkký hluboký písek samozřejmě znamená větší zatížení motorů a tím pádem nadměrné zahřívání. A tak se třeba ukázalo, kde mechanici dolili málo vody, nebo kde posádky podcenily tlak v pneumatikách. Naštěstí se všichni dokázali vyhnout nástrahám místní železnice, podle které se jede skoro 400km. Podél cesty se válí množství zrezlých kolejnic a jiného železného odpadu, který je pod příkrovem navátého písku značně nebezpečný. I tato etapa byla rozdělena na dvě části. První končila kontrolním bodem zdatně ukrytým mezi obřími balvany. S jeho nalezením mělo mnoho závodníků potíže. Kdo nestihnul limit, opět nebyl vpuštěn do další části. A tak organizátoři opět rozdávali četné penalizace za neprojeté kontrolní body. Druhá část vedla už pořádným pískovištěm. V této etapě opět excelovali vedoucí jezdci Valero na motorce a Semenov s Režným v autě. Růžky začal na scéně aut vystrkovat Karel Mařík s Tomášem Kutmonem, kteří svoji Toyotu rázem posunuli na druhé místo mezi auty.

Velmi milou etapou je nepříliš dlouhá cesta z Ataru do starověkého Chinguetti. Část etapy vede starou obchodní stezkou, která závodníky zavedla do obrovského kaňonu, jak z amerického filmu. Závěr této části se nedá nazvat jinak než triál mezi ostrými kameny a balvany. Nezbývá než zařadit nejnižší převody a nechat stroj volně převalovat. A samozřejmě doufat, že to zvládnete bez defektu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. V autě to ještě šlo, ale prudké stoupání tímto trialem bylo masakrem hlavně pro motorkáře. Ale ve zdraví to všichni přežili. Následovalo nízké dunové pole, tak zvané táhlé písky. Za světla ještě jakž takž sjízdné, ale za tmy velký problém. Není jasné, kde se zdržel tým Agentury Říha, ale po setmění mezi sedmou a osmou hodinou začali přátelé v depu mít strach. Po satelitních telefonech se jim snažili pomoci najít správnou cestu. Nakonec se z toho vyhrabali a do bivaku dorazili kolem druhé ráno. Tam se ještě stále pracovalo na opravách a údržbách. Jako vždy dlouho do noci vrčely elektrocentrály své ukolébavky, rozbrušovačky házely hrsti zářících jisker na hvězdy jak Večerníček pohádky a svářečky svými záblesky spojovaly oddělené hmoty, jakoby je zalévaly v místech svárů proudy lávy. Ani do cateringového hávu převlečení členové týmů nezaháleli a dolévali životadárné tekutiny… Ve výsledcích bylo zajímavé, že dvě buginy byly rychlejší než nejrychlejší auto. Tím byl opět Wings team a to jen o pět minut před Kamion servisem.  

Další horký den ve vnitrozemí Mauretánie se offroadoví jezdci dostali do nejtěžších dun celé rallye. Žhavý písek žhavá poušť a žhavý vzduch tam byl, pod žhavým sluncem závodník co měl ještě dost sil…, chtělo se zpívat se Spirituál Kvintetem a nebo …řidič, ten tvrdý chleba má… s Ladislavem Vodičkou. První část vedla stejnými písky jako minulý den, pak trochu tvrdého přejezdu a hurá do dalších písků. Ne všichni. Wings offroadmaraton team tu ulomil pro změnu druhé přední kolo a odnesl to i rám. Zároveň měla posádka opět štěstí, že dokázali zmobilizovat síly a s pochroumaným strojem se přesunout do nedalekého Ataru, kde se mohli svěřit do rukou místních kovářů a mechaniků a pokusit se vůz znovu regenerovat. Ostatní se prali s nástrahami vytýčené trati a občas se kochali pohledy na vesničky hliněných přístřešků či mávajícími dětmi podél cesty. Ovšem jen tehdy, kdy zrovna nehrozilo zapadnutí respektive následné kopání, odhrabávání nebo tahání. Bylo po písečné bouři a načechraný písek tvořil dlouhé sjezdovky a obrovské duny. Kdo netrefil správně, neměl šanci. Vyprošťovali se všichni. Kamion servis navíc opravoval dva defekty. Zato nováčci africké rallye, tým Endevour, Jakub Krofian a Jakub Rückl si s etapou poradili téměř s lehkostí vodoměrky a překvapivě dojeli jako třetí auto, deset minut před týmem Kamionservisu. Někteří motorkáři se tak zamotali v dunách, že byli nuceni v poušti nocovat a etapu dokončili nad ránem. Někteří byli tak vyčerpáni neustálým padáním a vyhrabáváním těžkých strojů, že to raději vzdali. Dlouho do tmy zůstal na trati i jediný český motorkář Michal Pěkný, který souboj s pískem nakonec vzdal. Večer bylo z bivaků slyšet, že šlo o vůbec nejtěžší etapu, kterou kdy závodníci jeli. Po 400 náročných kilometrech si Valerio upevnil celkové vedení a Wings team vedení mezi auty, v tuto chvíli na pátém místě absolutně.

Z bivaku v dunách startovali závodníci následujícího rána opět do dun a opět do moc pěkných. Celkových 450km bylo zase rozděleno na dvě oddělené části a bylo třeba první projet v daném limitu, aby se mohlo v patřičný čas odstartovat do druhé. A opět, kdo to nestihnul, nebyl do druhé části vpuštěn. Několik kontrolních bodů první části bylo velmi vhodně umístěno do „pískovišť, takže se většina zúčastněných zase pěkně zapotila. Kdo opomněl ubrat tlak v pneumatikách, záhy měl problém. I tady přišly na řadu vyprošťovací plechy či jiná vybavení. A došlo k významné události. Vedoucí vůz Wings team šel na bok a než ho posádka vrátila do provozní pozice, dost ztratili. Nervózní posádka dokonce ještě dvakrát zapadla a zjistila, že stroj nedobíjí a hrozí, že se zcela zastaví. Když podruhé vykopávali vůz, dostihl je týmový kolega Ondra Nachtigall s Pavlínou Režnou a jali se jim pomáhat ven a najít lepší cestu. Obě posádky udělaly, co mohli, a nakonec každý odjel jinou cestou. U dalšího kontrolního bodu, kde se z písků vyjíždělo, se znovu potkali. Posádka Patrolu dofukovala kola a požádala týmové parťáky o spolupráci, neb v Toyotě byl výkonnější kompresor. A tak nafoukli Patrola, ten odjel, a pak, když už to foukalo, nafoukli i Toyotu. Za další ch několik kilometrů se znovu potkali při opravě alternátoru. Z Toyoty poskytli vhodnější nářadí a izolaci a s vědomím penalizace za zpoždění, co nejrychleji směřovali k bodu konce první části a startu druhé. Bylo to už jen pár kilometrů. A v tu chvíli posádce došlo, že pozdní příjezd neznamená drobnou penalizaci, ale právě nevpuštění do druhé části. Došlo jim, že pokud by to na hraně stihli, tak jejich týmová jednička startovala o dost dřív, tedy že má o dost méně času na to, to stihnout. Zastavit se Ondrovi nechtělo, ale zvířený prach za vozem znamenal, že by za nimi jedoucí auto hodně zdrželi. Jel tedy na maximum, aby nepřekážel a zároveň aby stihli svůj čas. Ani rychlost přes 140 nepomohla. Nestihli to o 5 respektive 10 minut. A to bohužel znamenalo velikou penalizaci za neprojeté kontrolní body plus čas posledního. U Ondry s Pavlínou to byla sice velká škody, když vlastně neměli žádný problém a s opravovaným autem zase chvíli jeli. Posunuli se v pořadí…, ale Saša s Honzou díky této patálii přišli o veškerý náskok, který měli, a dokonce přišli o vedení v autech. Rozdíl byl nevydýchatelný. Zatím co se snažili prohánět první motorky a brousili si zuby na podiové umístění v absolutním hodnocení, namísto 4 hodin jako Antonio Valero si nesmazatelně připsali necelých 12! Tím se na čelo mezi auty dostal velmi nečekaně tým Speedcompany a sama posádka Karel Mařík a Tomáš Kuthan z toho byla dost překvapena. Ale sami podali vynikající výkon, protože přijeli do cíle pátým časem absolutně! Ve zbytku týmu Wings jen nevěřícně kroutili hlavami. Probrali se až v chladných vlnách Atlantiku. Zajímavý byl i výkon zlepšujícího se týmu Endevour, který nadělil Kamionservisu 2 hodiny a v celkovém hodnocení jej přeskočil.

Při přejezdu do Senegalu šlo zase jen o to tam bezpečně dojet bez ohledu na čas. Trochu problém s tím měl kupodivu opět Wings offroadmaraton, který laboroval s nádržemi, až mu vyschly. K nedaleké pumpě ho ovšem nesměl nikdo dotáhnout a kolem jedoucí vozy měly jen benzín na místo nafty… Tomáš Hodr s Lukášem Musilem tedy vzali jejich kanystr a vydali se na pomocnou misi. Ne na každé pumpě, kterých je zde pomálu, koupíte to, co zrovna potřebujete. A tak situaci zachránil projíždějící servisní vůz Wings, který měl kanystry natankované. Za odměnu na témže místě píchli kolo na vozíku -J. Nakonec se všichni šťastně sešli pod ochrannou klenbou senegalských stromů v oblíbeném bivaku kempu Zebra bar u orosené Gazely, v tu chvíli nejlepšího piva na světě.

Před poslední plně závodní etapou byly výsledky hodně napjaté. Nervozita se dala krájet. Vedoucí posádka Mařík-Kutmon ze Speedcompany udělala vše pro nejlepší výsledek, včetně odlehčení vozu o rezervní kola, bednu s nářadím a lahve s vodou. Na stíhací jízdu se připravil i Wings team, který odmontoval i pevnostní nárazník a vyhodil kanystr s rezervním benzinem. Nervozitě podlehly i ostatní posádky a vyšponovaly přípravy na maximum. Zatímco většina týmů odfoukla pneumatiky do přichystaných dun na 0.8 – 1.0, Endevour nenechal nic náhodě a odfoukl na 0.4. Znalci přesně ví, o čem je řeč. Auto vypadalo, jako že má úplně prázdná kola. První část etapy vedla asi 30 kilometrům po měkké pláži, kde se auta bořila, přehřívaly se motory a nepomáhaly ani odfouknuté pneumatiky. Trasu končily tři kontrolní body v těžkých dunách, kde zapadl Kamionservis a ztratil přes půl hodiny, čímž se znatelně vzdaloval Endevouru. Ale ještě stále bylo všechno otevřené a do cíle daleko. Speedcompany měl skvělou pozici a v první části ztratil na Wings jen asi 5 minut. Patrol Wings teamu byl rychlejší, ale dohnat 25 minut dost náročné. Pokud by oba tak bojovali, že by se třeba na úzké pláži pře Dakarem potkali, nebo prostě jen neunesli tíhu okamžiku, mohl do konečného celkového výsledku promluvit ještě někdo tzv. z druhé řady. A i tady bylo otevřeno, jestli má blíž k úspěchu Endevour a nebo Kamionservis. Všichni soupeři seděli ve stínu jednoho vozu a popíjeli vodu z jedné lahve.

Čekání na poslední start vypadalo jako začátek filmu Tenkrát na západě. Ticho, dusno, jen bzučení mouchy. Upocení závodníci si navzájem přáli hodně štěstí a zároveň nastupovali do poslední bitvy. Nekonečné minuty se táhly celou věčnost. Čím blíže byl start, tím méně se hovořilo. Atmosféra byla tak hustá, že by jí neprolétlo ani Apollo 13. Stejné 3 kontrolní body v těžkých dunách se tentokrát musely projet obráceně a všem bylo jasné, že to bude ještě těžší v prvním pokusu. První vůz vylétnul kupředu, až se zdálo, že do první duny narazil, než že by plynule vyjel nahoru. Ale nic nenasvědčovalo komplikacím a Toyota Land Cruiser Speedcompany zmizela za obzorem. Druhý Patrol Wingsů přímo vystřelil ke stíhací jízdě a pak už to šlo ráz na ráz. Jak velké bylo překvapení v projíždějících vozech, když míjeli pobíhajícího Sašu Semenova s Honzou Režným kolem vozu. Ti totiž tak urputně bojovali, až zuli jednu gumu a museli měnit kolo. Zvládli to rychle a znovu stíhací jízdou doháněli ztrátu. Tentokrát etapa pěkně sedla Ondrovi Nachtigallovi s Pavlínou Režnou, je to jeho oblíbená a tak ji zvládli třetím časem mezi auty. Když je na pláži předjel týmový Patrol, mysleli stále, že dokážou smazat rozdíl na první místo, přeci jen na stopadesátikilometrové pláži se dá jet doslova plná palba. Uprostřed pláže byl jeden kontrolní bod, který hlavně označoval skalní výběžek, aby do něj někdo nevrazil. Ovšem Wingsové do něj najeli ze špatné strany a museli se kus vrátit. V tu chvíli je znovu předjel Ondra s Pavlínou a oběma posádkám už bylo jasné, že Wings team nevyhraje. Jedině snad, kdyby přišla přílivová vlna a spláchla cíl. Nebo něco jiného, co by nikdo nechtěl. Ondrovi se zatajil dech ještě jednou a to, když z dálky viděl nápadně známou motorku ležet nebezpečně blízko šplouchajících vln. U ní z blízka naštěstí uviděl otřeseného, ale stojícího Michala Pěkného, který ač už vlastně mimo závod, si chtěl dojet do cíle. A tady neodhadnul korýtko vymleté vodou, nedokázal ho už přeskočit a dost blbě se vyválel. Naštěstí včas vysedl a udělal jen jeden krkolomný kotrmelec, zatímco motorka kolem něj udělala tři. Nepříjemná situace byla až příliš podobná té, při níž si před třemi roky rozdrtil dva obratle… Zajímavé myšlenky se honily i v hlavách posádky Speedcompany. Když Karel Mařík a Tomáš Kutmon vyjeli z dun a nikde neviděli soupeře, nabyli dojmu, že lépe navigačně připravený Honza Režný vyvedl svého pilota lépe na pláž zkratkou a že je tedy soupeř daleko před nimi. Karel se se slabším strojem nechtěl vzdát bez boje a tak hnal svůj stroj přes mez únosnosti. Toyota to však unesla a to i přes to, že skákali do vzduchu víc než kdykoli předtím. Na tachometr se raději nikdo nedíval a navigátor ani nedutal. O to vše se na konci znásobila jejich radost, když zjistili, že jsou v cíli prvním autem a pátí celkově s konečným časem jen o 5 minut delším než vítěz Juan Campdera s Yamahou 450WR. Saša Semenov v Honzou Režným přijeli do cíle o 15 minut později. Týmové krytí Ondra Nachtigall s Pavlínou Režnou 5 minut za nimi. Ostatní si uchránili své celkové pozice.

Čestná etapa na závěr kolem Růžového jezera na finálovou pláž už nic nezměnila, i když i tady se motory pěkně zapotily. Přeci jen písek po odlivu nic neodpouští a umí chytnout za kolo ať je mokrý nebo suchý. V samotném cíli se šťastní závodníci oddali pohoupání atlantským vlnám. Večer už se předávaly trofeje a oslavovalo. A tak si s obrovskou radostí došli Kubové Krofian a Ruckl pro pohár za třetí místo, nakonec šťastní druzí i Saša Semenov s Honzou Režným, neb se výrazně zlepšili a zároveň se ještě zlepšovat můžou. A nejšťastnější samozřejmě vítězové Karel Mařík a Tomáš Kutmon. Absolutním vítězem se stal, na motorce jedoucí, Antonio Valero před týmovými kolegy Sergiem Anguianem a Juanem Campderem. Tím značně přispěli k zisku týmové trofeje pro španělský Aventura Tuareg team. V hodnocení týmů byl nakonec náš Wings Offroadmaraton team druhý před australsko španělským 3rd Kangatoro teamem.

Spokojený mohl být i ředitel závodu Jiří Vašátko se svým obětavým týmem. Nikomu se naštěstí za celých 6000km nic vážného nestalo. Tedy offroadu zdar a Dakaru zvláště!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

092
092
002
002
003
003
004
004
 
005
005
006
006
007
007
008
008
 
010
010
012
012
013
013
013B
013B
 
014
014
015C
015C
015F
015F
017
017
 
018
018
019
019
021
021
024
024
 
028
028
029
029
030
030
032
032
 
034
034
034B
034B
035
035
037
037
 
041
041
043
043
045
045
046
046
 
047
047
050
050
052
052
054
054
 
055
055
056
056
057
057
059
059
 
061
061
062
062
064
064
064B
064B
 
067
067
068
068
070B
070B
071
071
 
072
072
073
073
074
074
075
075
 
076
076
077
077
078
078
078B
078B
 
080
080
081
081
084
084
087
087
 
088
088
089
089
090
090
093
093
 
091
091
 

Publikováno: 02.03.2016

<<< zpět na přehled článků